Hrad Litice

Navštivte naše nové oficiální stránky: www.hrad-litice.cz

Pověsti hradu

Vzpurný kněz
Karažihovej
Zjevení na hradbách

Vzpurný kněz

        Vedle Prokopa Holého, který se stal po Zižkovi vůdcem táborské obce "polem pracující", vynikl z táborských kněží zvláště Václav Koranda. Byl pamětníkem Mistra Jana Husa a jeho horlivým stoupencem a vyznavačem. Dovedl strhovati plamennými slovy zástupy k rozhodným činům, a jsa sám osobně velmi statečný, nelekal se žádného nebezpečí. Po celý svůj život lpěl nesmlouvavě na učení táborském, které se sice značně uchylovalo od učení církve římské, avšak vyžadovalo na svých vyznavačích plnou obětavost a horlivost náboženskou.
        Byl jedním z prvních, kdo volali do zbraně k obhájeni kalicha. Na velikém táboře "u Křížků" roku 1419, přišed s velikými houfy lidu od Plzně, ujal se Koranda slova a hlásal, že sice vinice Páně krásně zakvetla, ale i kozlové se blíži, chtějíce ji hlodati, pročež že je potřebí, aby nechodil lid s poutničkou holí,
nýbrž s mečem v ruce...
        Účastnil se všech výprav Žižkových i Prokopových. Byl zajat Oldřichem Rožmberkem, odpůrcem táboritů, a uvězněn na Přiběnicích. Odtud osvobodil sebe i své druhy statečným činem. Viděl slávu táborů i jejich bednou porážku u Lipan. Jiřímu Poděbradskému nemohl odpustiti, že tam bojoval na straně panské proti Táboru. Když se táboři domlouvali s hlavním odpůrcem Jiříkovým Oldřichem z Rožmberka, dobyl Jiřík Tábora, zjímal táborské kněze, kteří se nechtěli podrobiti konsistoři a konali mši dále bez ornátu a jazykem českým. Jejich biskupa Mikuláše uvěznil v zámku poděbradském, kněze Korandu poslal s ozbrojeným průvodem na Litice a dal ho uvězniti ve veliké věži. Tu žil zestárlý kněz, jehož život byl pln bojů, svá poslední, chmurná léta a vypustil tu i svou nezkrotnou, hrdou duši.
        Jeho pobyt na Litici je zachycen v Jiráskové románě "Konec a počátek".

Karažihovej

        Tak nazývali Litičtí poustevníka, který se před více nežli stem let usadil v poustevně na severním svahu hřebene, s nímž souvisel hradní ostroh s horou Kletnou. Bylo to poblíže toho místa, kudy dnes vede "Myší díra" - starý vodní tunel.
        Objevil se jednoho dne v kraji v šedém rouše řeholníka, s dlouhým růžencem kolem beder, s mošnou přes rámě. Usadil se na pokraji lesa a zbudoval si tam jednoduchou chatrč. Obcházel stavení ve vsi, prosil o potravu a sliboval obyvatelům, že se za ně bude modliti a Bůh že jim všecko odplatí stonásobně. Mluvil řečí, z niž bylo patrno, že čeština není jeho mateřštinou. A také jeho jméno nemohli lidé nijak vysloviti, a proto si je upravili podle svého.
        Tázali se ho, odkud jest. Vypravoval, že uprchl z turecké říše, kde ohavní "machometáni" trýzní křesťany, nadávají jim džaurů (psů) a uřezávají jim nosy a uši. I pojali lidé soucit s ubohým Srbínem a sami mu do poustevny donášeli živobytí.
        Poustevníkovi nastaly blahé časy. Zařídil si v poustevně pohodlné lůžko, dal si tu postaviti i kamna, aby ho netrápila zima, a oddal se sladké nečinnosti. Tváře se mu zaleskly a zaoblily, v týlu se mu vytvořily záhyby. Zlenošil tak, že v poustevně ani valně neuklízel. Odpadky jídla házel do kamen, skořápky s vajec za kamna. Hromadily se tam a vábily k sobě myši, které počaly na podzim vyhledávati teplejší úkryty.
        Jednou, když se poustevník vzdálil z poustevny a nechal za sebou pootevřené dveře, vloudila se dovnitř toulavá kočka. Usadila se v teple za kamny na skořápkách a číhala na myši, které tam měly pod zemi díry. Poustevník se vrátil teprve za šera domů. Ulehl, odpočíval. Pojednou se za kamny ozval tajemný šramot. Pohlédl tím směrem, nikoho však nespatřil. Zamrazilo ho, nicméně se opanoval a naslouchal dále. Tu to zachřestilo v poustevně poznovu, jako by kdosi neviditelný - snad jakýsi umrlec - chodil poustevnou a chřestil hnáty.
        Karažihovej se vyděsil k smrti, vyskočil z lože a utíkal jako zběsilý do vesnice. S vytřeštěnýma očima vpadl do krajní chalupy a začal křičeti: "Spaste, lidé, duši, v mé poustevně straší!" Uklidnili ho, pohostili a dopřáli mu noclehu. Druhý den zrána se šli podívati do poustevny. Zasmáli se s chutí, když spatřili, co ho vystrašilo. Byla to kočka, která šramotila za kamny skořápkami s vajec.
        Karažihovej se však již do poustevny nevrátil. Upravil si nový příbytek v hradě nedaleko vstupní brány. Co ještě bylo v hradě k potřebě, vylámal a snesl do svého příbytku, zničiv tak mnohou cennou památku. A zase bez starosti a v blahobytu trávil tu čas, zalezlý jako sysel ve svém doupěti. Na bráně pod znaky skvěl se tehdy veliký, pozlacený nápis: - Tato věž dělána za nejjasnějšího krále Jiřího, českého krále, markrabí moravského. -
        Na ten nápis se často zahleděly poťouchlé oči poustevníkovy. Lákalo ho zlato, jimž byla písmena vyzlacena. Zhotovil si žebřík a jednoho dne zkusil, dalo-li by se zlato sloupnouti. Ničemná práce se mu podařila, získal cenný zlatý lupínek. Když pak oloupil písmeno po písmenku o zlatý povlak, natřel nápis červenou barvou, aby zakryl stopy svého nectného počínání.
        Řádění hrabivého mnicha nezůstalo utajeno. Když zpozoroval nedůvěřivé pohledy obyvatel, vycítil, že upadl v opovržení a že mu v tomto kraji už pšenka nepokvete. I zvedl se jednoho dne a zmizel z hradu i z kraje tak tajuplně, jak sem před časem přišel.
        Zůstal ještě po dlouhá léta v paměti lidu: ne však jako zbožný mnich, nýbrž jako zloduch, o němž se vyprávělo, že v hradě straší. Chtěly-li matky varovati děti před vstupem do hradu, napomínaly je: "Nechoďte tam, je tam Karažihovej!"

Zjevení na hradbách

        Hrad byl svědkem mladých let litických obyvatel. Byli mezi nimi i tací, kteří v něm znali každý kámen, jeho tvář zůstávala však stále záhadná a tajuplná. Kdykoliv tam vstupovali, neubránili se rozechvění.
        Před lety vzrostlo na hradním nádvoří několik třešní, které tam zasadili ptáci. Jejich ovoce nebylo valné, leč venkovský chlapec nebyl vybíravý. A tak chodili hoši do hradu na třešně a dělili se o ně se špačky, kosy a jinými ptáky, kteří si rádi smlsnou na třešních.
        Nejblíže do hradu měl Divíšek zvoníkův. Měli chaloupku na boku kopce, na němž se pne hrad, a před chaloupkou hezkou dřevěnou zvoničku. Jednou, když dozrávaly třešně, pozval na ně kamarády ze vsi. Když přišli, bylo mu pojednou třešní líto. Rozběhl se do hradu, vyšplhal se na strom a nestaraje se o kamarády počal trhati. Když měl kapsu plnou, obrátil se a pohlížel přes hradbu na cestu, zdali se již chlapci blíži. Tu pojednou - jako by s nebe spadl - stál před ním na hradbách neznámý rytíř. Byl veliké postavy, zahalen v dlouhý, tmavý plášť, na hlavě měl Široký, se tří stran smáčknutý klobouk. Na řemeni přehozeném přes rámě mu visel těžký kord. Ruce měl založené, obočí svrašťoval, tváře chmuřil, jako by chtěl na Divíška spustiti "bandurskou".
        Divíškovi vstaly hrůzou vlasy jako hřebíky. Seskočil se stromu, upaloval z hradu domů, jako by ho někdo honil. Kamarádi se vrátili teprve za drahnou chvíli po něm, kapsy měli vycpané třešněmi.
        "Vám, vám nic neudělal?" koktal Divíšek, klepaje se strachy.
        Chlapci o ničem nevěděli, nikoho neviděli. Divíškovi zůstala však vzpomínka na ono zjeveni po celý život v paměti jasná a živá.

Josef Pavel: Pověsti českých hradů a zámků

Stránky vytvořil: Lukáš Bojčuk, lukas.bojcuk@seznam.cz
Umístění stránky: http://hrad.litice.sweb.cz/
Poslední aktualizace této stránky:

Navštivte naše nové oficiální stránky: www.hrad-litice.cz

Pověsti hradu

Vzpurný kněz

Karažihovej

Zjevení na hradbách